Scéna.cz 

28 Days Later (2002): strach jednotlivce

V minulém díle našeho letního seriálu jsme se věnovali filmu 28 YEARS LATER (2025). Podrobně jsme se zaměřili na návrat režiséra Dannyho Boylea a scenáristy Alexe Garlanda. Rozebrali jsme herecké postavení ústřední trojice – Jodie Comer (Isla), Jacka O’Connella (Callum) a Alfieho Williamse (Spike). Z vedlejších postav si zvláštní pozornost zaslouží Erik v podání Michaela Warda. Oheň na horizontu – záblesk naděje. Spike ví, že to není náhoda. Že někde tam je někdo, kdo ještě léčí. Kdo ještě rozumí. Kdo staví chrámy pro mrtvé. Tím někým je Dr. Ian Kelson v podání Ralpha Fiennese.

Před námi nyní stálo rozhodnutí: vydat se chronologicky zpět k 28 WEEKS LATER (2007), nebo se vrátit až na úplný začátek – k filmu 28 DAYS LATER (2002). Režisér Danny Boyle a scenárista Alex Garland byli tehdy mladší, méně životem otřískaní – ale o to odvážnější. A hlavně: měli esprit - tvůrčí jiskru, lehkost i odvahu riskovat.
A právě proto jsme se rozhodli jít až ke kořenům. Je to dilema, které dodnes rezonuje: kdo má mít přednost – rozum, nebo štěstí? Pojďme se společně podívat na film 28 DAYS LATER (2002) – příběh, kde se strach jednotlivce dívá na celý problém nákazy zdola, z úrovně přeživšího, který se probouzí do opuštěného světa.

Anatomie zhroucení: film jako svědectví rozkladu

Úvodní sekvence patří autentickým materiálům: záběrům nepokojů ve Velké Británii. V pozadí rezonuje Thatcherismus – období, kdy se Margaret Thatcher pokusila vyřešit průmyslovou krizi radikálními reformami. Výsledkem byl masivní útlum těžkého průmyslu, zavírání dolů i továren. Do ulic vyšly tisíce obyvatel z míst jako Sheffield, Liverpool nebo Newcastle.
Zrnitá filmařská technika tehdejší doby vzbuzuje u diváka 21. století tíseň právě svou syrovou autentičností. A pak náhle střih – ocitáme se ve výzkumném středisku. Kamera je neklidná, zblízka sleduje skupinu maskovaných ekologických aktivistů, kteří vtrhnou dovnitř. A mezi tím vším – záblesky rozzuřených primátů.
Právě zde je záměr Dannyho Boylea nejzřetelnější: šokovat. Divák má v první chvíli stát na straně aktivistů. Vždyť zvířata jsou týrána, vězněna, bez šance. Kde je soucit? Kde je morálka? Jenže pak přijde zvrat. Nikdo netuší, jakou daň si vyžádá věda. Boyle konfrontuje publikum s hrůzou, ale vyhýbá se explicitnímu naturalismu. Vše jen naznačuje – a právě to je děsivější.
Jeho styl je „SMS vyprávění“. Ve spolupráci se scenáristou Alexem Garlandem a kameramanem Robem Hardym vysílá krátké, úderné zprávy – plné strachu a zmatku. Divák neví, co se přesně stalo. A hlavně – co to všechno způsobí.
Nyní už jasně čteme a vnímáme souhru autorů: Danny Boyle (režie), Alex Garland (scénář), John Murphy (hudba) a Anthony Dod Mantle (kamera). Puzzle do sebe zapadá s naprostou přesností. A najednou – ze zdánlivého béčkového hororu se rodí artový film. Film, který neukazuje příšery. Ale strach jednotlivce. Strach, který je v nás.
Do toho se vrývá kolaps. Kolaps víry – v kostele na zdi visí vzkaz: „Čiňte pokání, konec se blíží sviňským krokem.“ Kolaps systému – město je mrtvé. Doprava nefunguje. Obchody jsou prázdné. Nemocnice opuštěné. Všechno je tiché. Až nepřirozeně. Až bolestivě.
Kamera Anthony Dod Mantle je syrová, někdy až krutě ostrá. A přesto dokáže pohladit. Zejména v neuvěřitelných záběrech prázdného Londýna za ranního svítání – tehdy se ticho stává postavou.

Hudba jako duchovní architektura příběhu a vzpomínka z jiného světa

Hudba Johna Murphyho není jen doprovodem – je nositelem smyslu. V napjatých scénách využívá syrový rock, jindy zjemňuje náladu elektronickými a klávesovými plochami. Jeho ambientní motivy a dramatické gradace prostupují celý film a tvoří nedílnou součást vyprávění. Vedle původního „score“ zaznívají i duchovní a klasické skladby – například Abide With Me nebo Ave Maria – jež Murphy sám upravil, aby organicky zapadly do filmového světa.
Nejde o náhodné citace známých melodií. Jejich nové aranže nejsou jen dekorací, ale klíčovou součástí hudebního designu. Právě skrze ně vznikají hlubší emocionální vrstvy: modlitba se mění v nářek, ticho se stává nadějí, hudba nahrazuje slova, která už nikdo neřekne. Kontrast mezi brutalitou obrazu a duchovní čistotou zvuku tak patří k nejpůsobivějším aspektům filmu 28 Days Later.
Murphyho hudba nikdy nezůstává na povrchu. Pulzuje s dějem – někdy pomáhá dýchat, jindy dýchání zastavuje. Zvláštní roli hrají duchovní skladby, které nezní jako ilustrační podkres, ale jako zvukové relikvie minulosti. Typickým příkladem je In Paradisum z Faurého Rekviem: zaznívá jako by vycházela z opuštěného rádia, ne jako útěcha, ale jako stín jiného času. V obraze prázdného Londýna působí jako tichá modlitba za město, které už není. I zde je patrná pečlivá dramaturgie – výběr skladeb není nahodilý, ale přesně vystavěný prvek filmové architektury.

Mapa světa hodnot člověka v troskách

Vše – obraz, střih, hudba – je pečlivě vystavěné. Ale teprve postavy filmu 28 Days Later dodávají příběhu konkrétní lidskou dimenzi. Právě skrze ně můžeme sledovat rozklad hodnot, napětí mezi přežitím a důstojností, mezi instinktem a lidskostí.
Režisér Danny Boyle přistupuje k hereckému obsazení s přesností a důrazem na vnitřní vývoj postav. Nejde mu jen o to, jak herci „vypadají v kameře“, ale o to, co nesou – jak dokáží vyjádřit trauma, transformaci i morální rozhodnutí. A v tom je režisér mistrem.
Na plátně tak sledujeme tyto klíčové postavy: Jima (Cillian Murphy), Selenu (Naomie Harris), Franka (Brendan Gleeson), Hannah (Megan Burns) a Majora Westa (Christopher Eccleston). Každá z nich nese vlastní téma, vlastní typ reakce na kolaps světa – a dohromady tvoří silnou mozaiku lidskosti v čase úpadku.
Postavy ve filmu však nejsou izolované – jejich příběhy se odehrávají v prostoru nabitém významy. Každé místo, každý předmět, každý detail v obraze nese symbolickou váhu. Právě skrze tyto detaily můžeme číst hlubší vrstvy filmu – tehdy v roce 2002 nevědomě, dnes s odstupem a s vědomím dalších dílů.
Nyní si proto dovolme upozornit na několik důležitých symbolů: nemocnici, v níž se Jim probouzí po 28 dnech – možná z umělého spánku – v naprosté surové nahotě. Dezorientovaný a zmatený odchází do tichého města. Kamera zvýrazňuje jasně strukturovanou architekturu nemocnice, rozházené suvenýry s motivem Big Benu, záběr na něj samotný. Peníze, které se válí na ulici, ztratily veškerou hodnotu – a tento motiv je potvrzen scénou, kdy Jim odkládá platební kartu. V tunelu se objevují prchající krysy – předzvěst nakažených. V kostele přichází ke střetu s knězem, který už není pastýřem, ale ztracenou duší.
Významná je i deziluze Franka, který se marně snaží zachytit dešťovou vodu – a déšť nepřichází. Každý tento detail nese symbol: víra, ekonomika, voda, architektura, paměť města. Dnes, po zhlédnutí 28 Years Later (2025), chápeme, že šlo o zárodky tematických linií, k nimž se autorský tým po letech vrátil. Diváci v roce 2002 je vnímali intuitivně – silné, syrové, přesné. Dnes je čteme jako součást většího světa, který má zpětně danou architekturu i kontinuitu.

Protiklady charakterů v pohybu: stíny a naděje

Scénárista Alex Garland důmyslně přisoudil každé postavě vývojový oblouk. Jim (Cillian Murphy) coby hlavní hrdina se probouzí do prázdného světa. Musí se velmi rychle smířit s realitou a zbavit se všech stereotypů z dřívějška. Vnímáme ho jako symbol „nového Adama“ – je nahý a zranitelný, naprosto dezorientovaný chlapec. Postupně se učí chránit sebe i druhé, a to i za cenu, že musí zabít. Dokáže restartovat hodnoty světa.
Svérázná a drásná Selena (Naomie Harris) má svůj vývoj přesně opačný. Zpočátku je pragmatická, tvrdá, racionální – a jiná být ani nemůže. Právě její chladná pohotovost ji drží při životě. Díky Jimovi v sobě ale znovu objevuje empatii a cit. A zároveň ukazuje, co by se z Jima mohlo stát, kdyby ztratil lidskost.
Brendan Gleeson ztvárňuje Franka – otce, který si i v troskách udržel slušnost, humor a naději. Jeho postava ztělesňuje staré rituály a ochotu držet komunitu pohromadě. Jeho smrt je zlomová – představuje definitivní konec „starého světa“, kde lidé ještě stáli při sobě. Bezmoc a nákaza krví patří k nejtragičtějším momentům filmu.
Jeho dcera Hannah (Megan Burns) je na první pohled tichá, ale pod povrchem neobyčejně silná. Je samostatná, umí opravit kolo, řídit auto – a nakonec čelit i brutalitě. Stává se terčem vojenského znásilnění – a přesto neztrácí důvěru. Její vztah k Jimovi je klíčový. Skrze ni film říká, že děti tohoto světa ještě mají šanci. Citlivá, ale ne zlomená generace.
A nakonec Major Henry West – skutečný záporák v rukavičkách. Christopher Eccleston mu propůjčil masku rozvahy a charisma, které jen zvýrazňuje děsivost postavy. West je muž s vizí „nové civilizace“ – ale ta je naprosto zvrácená. Není to šílenec, je to technokrat, který v době kolapsu věří v násilné znovuustavení řádu. Právě to je nejnebezpečnější.

HELLO – pozdrav budoucnosti plné naděje

Film 28 Days Later zachycuje tyto hlavní okamžiky: počátek infekce a zhroucení civilizace; probuzení Jima – dezorientace a první konfrontace s prázdným světem; setkání se Selenou a Markem – přežití jako instinkt; spojení s Frankem a Hannah – vzniká nová komunita, záblesk lidskosti; smrt Franka – osudovost, náhoda, nezvratnost; základna Majora Westa – zvrácený řád místo chaosu; finální zúčtování – Jim jako mstitel i osvoboditel; a nakonec obnova – život na statku, šití nápisu „HELLO“.
Tato struktura nás vede k pochopení, že virus zde není jen biologickou hrozbou. Je to metafora zlomu důvěry ve stávající společnost. Něco se zlomilo – v systému, v řádu, v morálce. Armáda, která má chránit, se mění v predátora. Příslušníci základny Majora Westa už nebojují s nákazou, ale se ztrátou lidskosti.
Do popředí se tak dostávají otázky přežití, ale i hlubší dilemata: empatie proti brutalitě, odpovědnost vůči sobě i druhým, lidskost tváří v tvář strachu. Brutalita se zde neodehrává jen na bitevním poli, ale ve slovech, pohledech, rozhodnutích – od nejnižších instinktů až po nejvyšší patra moci.
A hlavně: to, co bylo v roce 2002 ještě vizí, je dnes poznamenáno dalším vývojem. Masivní nástup technologií, závislost na síti, lécích a komfortu, snížení odolnosti vůči nejistotě – to vše nás činí zranitelnějšími než kdy dřív.
Co bude za 28 dní, 28 týdnů nebo 28 let?
Může se svět znovu postavit na nohy?
Zůstane v každém z nás virus – protilátka nebo vzpomínka?
Co zůstane v každém jedinci...?
P.S. Proč HELLO – a ne HELP?

Režisér Danny Boyle nechtěl ukončit film výkřikem zoufalství. Místo toho nabídl pozdrav. I po všem, co se stalo, svět má ještě dost síly říct „Ahoj“. Třeba právě to je ta největší výhra.

V dalších kapitolách této letní série věnované filmům „28“ se podíváme na jednotlivé snímky:

- 28 Weeks Later (2007): selhání systému — příběh o tom, jak státní moc, armáda i technologie nestačí na lidskou slabost.
- 28 Years Later: The Bone Temple — Do hloubky duše, až na dno člověka — duchovní a metafyzické rozšíření série, kde infekce není v těle, ale v paměti, vina a zapomnění.
28 Years ????: kudy dál? — otevřená otázka, jak pokračovat v době, kdy cyklus naplnil své etapy.